Příznaky

Tak jako se radost projevuje smíchem i slzami, jako strach může vést jednou k ochromení, jindy zase k panickému útěku, má každé téma možnost projevit se v zdánlivě protikladných příznacích.

Prožívat zvlášť intenzivně nějakou životní formu či určitý tematický okruh ještě neznamená, že by postižený neměl s tímto tématem žádný problém a že by je prožíval vědomě. Vysoká agresivita neznamená, že postižený nemá strach, demonstrativní sexualita nevypovídá o absenci sexuálních problémů. Každý extrém poukazuje s výraznou jistotou na nějaký problém. Bojácnému i udavači se nedostává sebejistoty. Zbabělec i násilník mají strach. Jestliže je nějaké téma jakýmkoli způsobem zdůrazněno, svědčí to o problematickém a nevyřešeném vztahu.

Určité téma či problém se mohou vyjevit prostřednictvím různých orgánů a systémů. Je sice možné některý příznak funkčním postupem zlikvidovat, nebo mu preventivně čelit, ale odpovídající problém si najde jinou formu uskutečnění. Všechny archetypické principy se musí zhutnit do tělesnosti a hmotného projevu, aby se pro nás staly pochopitelnými a uchopitelnými. Příznak nemůže řešit problém v tělesné poloze, ale umožňuje postup v procesu učení, každé dění v těle přináší zkušenost. Jestliže nepochopíme, pak se výzva bude nejen opakovat, ale i zvyšovat svou intenzitu. Je to přechod od jemné výzvy k silnému nátlaku, čím vyšší odpor klademe, tím více se zvyšuje tlak symptomu.

Dříve, než se nějaký problém manifestuje v těle jako příznak, hlásí se v psychice jako téma, myšlenka, přání. Čím je člověk otevřenější a připravenější slyšet nevědomé impulzy, tím snazší je jeho životní cesta. Pokud člověk nechce naslouchat, přichází první krok – objeví se příznak, malý, nevinný. Po funkčních poruchách, jimž se člověk zpočátku brání, ale pak se s nimi zpravidla naučí žít, objeví se především akutní zánětlivé příznaky a mohou se dle problémové příslušnosti usadit skoro v celém těle. Zánětlivé onemocnění představuje velmi naléhavý požadavek něco pochopit. Pokud se tento záměr nepodaří, dostanou akutní záněty chronickou formu. Chronické procesy mají tendenci vyvolávat pozvolna nezvratné tělesné změny, které pak označujeme jako nevyléčitelné choroby. Tento vývoj vede dříve či později k smrti. To, co člověk do své smrti nepochopil, bere s sebou vědomí jako problém do příští inkarnace. Nesmíme ovšem podlehnout nebezpečí, že budeme příčiny nynějšího onemocnění hledat v předešlém životě. Problémy nevznikají v minulosti, ani v současném životě, je to jen stav našeho vědomí, který se v danou chvíli zviditelňuje.

Somatické příznaky od psychických nelze ostře oddělit. Každý symptom má psychický obsah a projevuje se prostřednictvím těla. I strach a deprese potřebují ke své realizaci tělo. Příznak je prožit opět ve vědomí, ať je to smutek či bolící rána.

U takzvaného psychotika vidíme, jaké extrémní formy dosáhlo úspěšné potlačení stínu.  Jsou-li důkladně uzavřeny všechny cesty a kanály, jimiž může stín proniknout na světlo, dojde časem ke změně dominance a stín převezme totální vládu nad osobností. Přitom potlačí dosud převládající část vědomí a energeticky vyplaví všechno, co se podřízená část neodvážila prožít.

V psychóze prožíváme svůj stín. Divoké potírání a potlačování příznaků je sice pochopitelné, ale málo přínosné. Princip potlačování stínu vede k jeho mohutné explozi, protože problém jenom odkládá, ale neřeší.

Psychické příznaky není nakonec nutné vysvětlovat, neboť vyjadřují problém přímo a nepotřebují převod do žádné jiné roviny. Všechno, co psychicky nemocný člověk projevuje navenek, jsou projekce jeho stínu. Samo psychické chování je vynucenou realizací neprožitého stínu.