Patří-li noc ke dni, patří i smrt k životu a náš stín k nám.
Spánek nás denně přivádí na práh toho i onoho, doprovází nás do stínu a noční strany naší duše, nechává nás ve snu prožít neprožité a zjednává nám opět rovnováhu.
Kdo trpí nespavostí, přesněji řečeno poruchami usínání, má strach oprostit se od vědomé kontroly a svěřit se nevědomí. Natahujeme den do noci se stejnou pošetilostí, s jakou chceme analyzovat denním vědomím noční stránky své duše. Chybí pomlka a vědomé přepnutí na opačný pól. Člověk, který má problémy s usínáním a spánkem by se měl především naučit vědomě uzavřít den a cele se odevzdat noci a jejím zákonům. Měl by se starat o své nevědomé zázemí, aby zjistil, odkud se bere strach. Pomíjejícnost a smrt jsou pro něj důležitá témata. Chybí mu bytostná důvěra a odevzdanost.
Nadměrná spavost ukazuje na protikladnou tematiku. Kdo má navzdory dostatečnému spánku potíže s procitáním a vstáváním, měl by prošetřit své obavy z požadavků dne, z nároků na výkony a aktivitu. Procitnout a začít den znamená být aktivní, jednat a převzít za to odpovědnost. Téma je ve všech případech stejné: útěk do nevědomí. Narození a nabytí vědomí mohou být prožívány se stejným strachem jako noc a smrt.
Problém je v jednostrannosti, řešení leží uprostřed, v rovnováze.
