Nemoc je vyjádřením psychických konfliktů

Nemocný člověk není jen nevinnou obětí nějakých nedokonalostí přírody, nýbrž i pachatelem. Z tohoto hlediska se jeví příznaky jako tělesné formy vyjádření psychických konfliktů a díky své symbolice jsou schopny odhalit aktuální pacientův stav. Tento způsob posouzení nemocí je pro postiženého nepohodlný, protože mu bere nemoc jako alibi za jeho nevyřešené problémy.

Nemoc znamená opuštění harmonie, případně zpochybnění do té doby vyváženého pořádku. Z jiného hlediska je nemoc vlastně nastolením rovnováhy. Porušení harmonie probíhá ve vědomí, v rovině informace, v těle se jen ukazuje. Tělo je tak rovinou zobrazení či uskutečnění vědomí, a tím i všech procesů a změn, které ve vědomí probíhají. Upadne-li člověk ve svém vědomí do nerovnováhy, ta se projeví a je prožita jako příznak. Je proto zavádějící tvrzení, že tělo je nemocné – nemocný může být jenom člověk. Tak jako tělo nemůže žít bez vědomí, nemůže bez vědomí ani „onemocnět“.

Projeví-li se v těle člověka nějaký příznak, připoutá k sobě, více či méně, pozornost a často tím přeruší dosavadní kontinuitu životní cesty. Příznak je signálem, který přivolává pozornost, zájem a energii a zpochybňuje obvyklý průběh cesty. Příznak si vynucuje naši pozornost, ať se nám to líbí, či nelíbí. Člověk netouží být rušen, a tak začíná boj proti příznaku. Bylo by hloupé zlobit se na příznak a dokonce absurdní chtít jej vyřadit, znemožnit mu, aby se projevil. Příznakům zabráníme nejlépe tím, že vůbec nevzniknou. V každém případě nesmíme ulpívat pohledem na příznaku, ale musíme se hlouběji podívat na to, co je za ním, na co nás upozorňuje. Příznak je jak signálem, tak nositelem informace.

Pochopíme-li jednou rozdíl mezi nemocí a jejím příznakem, změní se zásadně náš základní postoj a zacházení s nemocí. Nebudeme nadále považovat příznak za svého velkého nepřítele, jehož poražení a zničení je naším nejvyšším cílem, ale najdeme v něm partnera, který nám může pomoci najít to chybějící, a tím překonat onemocnění. Z příznaku se stane učitel, který nás má dovést k tomu, abychom se starali o svůj rozvoj a uvědomění. To ovšem předpokládá, že řeči symptomů porozumíme, znovu se ji naučíme. Celá naše řeč je psychosomatická, to znamená, že si uvědomujeme vztahy mezi tělem a psychikou. Naučíme-li se znovu vnímat dvojznačnost naší řeči, uslyšíme brzy i řeč příznaků a budeme jí rozumět. Tím, že nám říkají, co nám vlastně chybí, tím, že nás uvádějí do tématu, s nímž se musíme vědomě vyrovnat, dávají nám šanci, abychom je v uvědomovacím procesu překonali. Ve všech těchto případech musí tělo prožít to, co si postižený netroufal přiznat ve své pýše.

Nemoc není nějaká omylem se vyskytnuvší, a proto nemilá porucha na cestě, nemoc sama je cestou, po níž člověk putuje ke zdraví. Čím uvědoměleji tuto cestu sledujeme, tím lépe může splnit svůj účel. Naším úmyslem není proti chorobě bojovat, ale využít ji.