Nemoc je chybějící jednota

Člověk je nemocný, protože mu chybí jednota.

Zdravý člověk, jemuž nic nechybí, se vyskytuje jenom v učebnicích anatomie. V životní praxi je takový jedinec neznámý. Nemocností míníme stav nedokonalosti, náchylnosti, zranitelnosti, smrtelnosti. Při bližším pohledu užasneme, co „zdravému“ člověku všechno chybí. Nemoc kompenzuje všechny jednostrannosti a svými příznaky nás tlačí na druhou stranu do té míry, do jaké jsme se odchýlili od středu. Nemoc vyrovnává každý krok, který uděláme z pýchy svého ega, do pokory a bezmocnosti. Protože symptomy jsou věrné a nepodplatitelné, vyskytují se opakovaně, usvědčují nás z toho, že jsme svůj problém nevyřešili tak rychle a s konečnou platností, jak jsme si předsevzali. Člověk musí být připraven všechny své názory a představy o sobě bezohledně přezkoumat a vědomě přijmout to, čím mu chce příznak v tělesné rovině přispět. Tím, že vědomě přizná, co mu chybí, učiní příznak zbytečným.

Uzdravení je vždy spojeno s rozšířením vědomí a s dozráním. Nemocný je pachatelem i obětí v jedné osobě a trpí vždy jen díky svému nevědomí. Toto zjištění není žádným odsouzením, má však ochránit člověka před ošidným pocitem, že je obětí jakýchsi okolností, protože se tím zbavuje možnosti proměny.

Téměř všechny symptomy nutí ke změně jednání a dají se rozdělit do dvou skupin: na jedné straně nám zabraňují dělat to, co máme rádi, na druhé straně nás nutí dělat něco, co nechceme. Přisoudíme-li nemoci záměr a smysluplnost, pomohou znemožněné a vynucené změny jednání pochopit účel příznaku. Je důležité umožnit poruše, aby nás rušila, neklást odpor vnucovaným změnám, dobrovolně se zřeknout toho, co nám odebírá, a přijmout to, co nám vnucuje. Nemoc směřuje k novým, nepoznaným a nezažitým břehům a teprve když toto vyzvání vědomě a dobrovolně vyslyšíme, propůjčíme krizi smysl.

Teprve tehdy, až přijmeme oba póly, bude možné hledat střed a odtud započít s dílem sjednocování. Únik ze světa a askeze jsou ty nejméně vhodné reakce, protože nevedou k cíli. Potřebujeme spíše odvahu, abychom se vědomě postavili výzvám života. Rozhodujícím je slovo vědomě, protože jedině vědomí nám umožní pozorovat se při každém jednání a zabrání tomu, abychom se v něm ztratili. Není dokonce ani tak důležité co děláme, ale to, jak to děláme. 

Když dva dělají totéž, není to totéž.