Nehody

Všem je nám nepříjemné převzít odpovědnost za veškeré naše bytí a za vše, co v životě zakoušíme. Stále hledáme možnosti, jak své viny projektovat mimo sebe. A vždy se zlobíme, když někdo tuto projekci odhalí.

Mnozí lidé soudí, že nehody jsou něco docela jiného, přicházejí přece zvenku a těžko si za ně můžeme dávat vinu. Musíme vidět, že vždycky je něco, co zdánlivě přichází zvenku a co můžeme interpretovat jako příčinu. Zákon rezonance říká, že nemůžeme přijít do kontaktu s tím, s čím nechceme mít nic společného.

Vyhledáváme své nehody, tak jako vyhledáváme své nemoci. Neseme odpovědnost za všechno, co nás v životě potká. Hromadí-li se v našem životě nehody, znamená to, že jsme své problémy zdaleka vědomě nevyřešili a jejich tlak eskaluje. Nehoda rázem zpochybňuje navyklé jednání a vyjetou cestu. Je to přestávka v cestě a jako takovou je třeba ji zkoumat.

DOPRAVNÍ NEHODY jsou obecný a široký pojem, proto je třeba mít konkrétní informace o jejich průběhu, aby bylo možno odvodit příslušnou výpověď. Obecně nás nutí zaregistrovat včas nutnost nějaké změny. Chybí nám odvaha přiznat si, že naše cesta je špatná, a opustit ji. Změny vyvolávají strach. Chtěli bychom, ale nedokážeme to. U někoho to může být partnerství, u jiného povolání či světový názor. Společné je to, že potlačujeme přání vyskočit z vyjetých kolejí, osvobodit se. Neprožité přání touží po realizaci, kterou pak naše vědomí prožívá jako něco, co přichází „zvenčí“. Jsme vyhozeni ze své dráhy – v našem příkladu dopravní nehodou. Problém se nemůže sám osvobodit, musí čekat, až ho vnější události vynesou na světlo. Autonehoda je onou vnější událostí, která otevírá problémům cestu z nevědomí.

DOMÁCÍ A PRACOVNÍ NEHODY, stejně jako všechny úrazy, postihují nejprve vnější hranici – kůži. Narušení hranice vždy zpochybňuje i naše já. Jím se ohraničujeme a bráníme lásce. Máme-li milovat, musíme hranice svého já otevřít, musíme vzplanout a hořet láskou, spálit všechny hranice. Tomu, kdo na to není připraven, se může stát, že místo vnitřního ohně spálí jeho hranice, tedy kůži, nějaký vnější oheň, a tak ho přiměje být otevřeným a zranitelným. Pokud někoho urážíme, je třeba počítat s tím, že nemusíme urážet a zraňovat jen druhé, můžeme sami řezat do vlastního masa. Utrpí-li člověk otřes mozku, je otřesen a zpochybněn i jeho myšlenkový systém, zbavuje hlavu jeho dominantní role a na vlastním těle pociťuje, že myšlení bolí.

ZLOMENINY vedou ihned k delšímu vynucenému klidu, ke „zlomu“ v dosavadních aktivitách a způsobech pohybu. Zlomenina ukazuje, že byl přehlédnut konec určité vývojové etapy, že tělo muselo zlomit odpor starého a prolomit cestu novému. Zatížení se hromadilo tak dlouho, až povolil nejslabší článek. Zlomenina upozorňuje ve fyzické rovině, že nebylo rozpoznáno příliš silné ztuhnutí norem v psychickém systému. S přibývajícím věkem stále více lpíme na svých zásadách a ztrácíme psychickou přizpůsobivost. Stane-li se člověk během života příliš neohebným, koriguje tělo tuto jednostrannost tím, že se mu „láme páteř“. Kdo tomu chce předejít, musí se dobrovolně ohnout.