Mozek

Dnes začínáme sérii duchovních zkoumání a pojednání o jednotlivých částech lidského těla. 

Podíváme-li se na mozek duchovním zrakem, nabízí se nám na první pohled zázračná podívaná. Monstrózní orgán se svým ohonem procházejícím páteří a navazujícími nervy. Celý září a klene se nad tělem, ví, že ho ovládá.

Ovšem při hlubším pohledu zjišťujeme, že mozek se svojí nervovou soustavou může fungovat a funguje správně, pokud je zespodu z duchovního centra v oblasti srdce prozářen světlem ducha. Tím se mozek zcela přirozeně ocitá v podřízeném postavení, jeho vůdčí role je iluzí.

Mozek je orgán vskutku dokonalý, vyvíjel se miliony let a hostil duše nejrůznějších tvorů s rozmanitým duchovním vědomím. A jako důsledek svého vývoje nám skýtá výbornou ochranu a zejména orientaci právě ve hmotě, ke které pochopitelně zcela patří včetně svého vlastního produktu rozumu.

Zdravý mozek dokáže výborně fungovat, pokud má svého výborného pána. Tím je a má být lidský duch. V případě poškození mozku, získaného například úrazem, porodem, vakcinací apod., se jeho rozumové ale i duchovní funkce dramaticky snižují. Co jsou rozumové funkce, si dokážeme všichni představit. Duchovní funkce mozku jsou ovšem složitější a jejich omezení se projevuje neschopností člověka duchovně ve hmotě pracovat, učit se, duchovně se vyvíjet a hlavně jednat. Náš duch k těmto činnostem potřebuje hmotu, zkušenost ve hmotě. Pokud jsou tyto funkce omezeny nebo znemožněny, takový člověk se stává více či méně loutkou na jevišti života. Za provázky potom tahají jiní lidé.

V jiném případě, kdy je mozek zdravý, ale jeho majitel je příliš racionální, tedy zanedbává z jakéhokoli důvodu duchovní práci, mozek začne být po čase přetížený a lehce se může stát, že onemocní buď samotný mozek, nebo i další systémy. Cílem je nastolení rovnováhy.

Správná péče o mozek a rozum ovšem vychází z duchovní oblasti srdce. Člověk si má být vědom omezenosti vlastní racionality ve vztahu k potřebám svého duchovního vývoje a užívat rozumu toliko jako pomocníka pro realizaci svého duchovního poslání na Zemi. V praxi se správný postoj projevuje tak, že se řídíme citem a nikoli rozumem, protože rozum neví a nemůže vědět nic o věčnosti, tedy absenci času. Náš duch, naše podstata, ovšem přesně vnímá hranici pomíjivosti rozumu. Po smrti fyzického těla, kdy opustíme s tělem i rozum, produkt mozku, nám zůstane celé naše bytí bez rozumu. Naučíme-li se duchovně vládnout rozumu, vidíme aktivaci dosud latentních funkcí mozku, jež nám umožňují pozvolna vytvořit nového člověka, novou kvalitu života, kterou předáme našim potomkům.