Kůže

Tak jako se chráníme oblečením před chladem, obléká se naše tělesná ústrojnost do kůže, která představuje styčnou plochu mezi námi a vnějším světem. Kůže je nejen orgánem pro styk s vnější realitou, ale také nám umožňuje zásobovat tělo kyslíkem, velmi efektivně přijímat a vylučovat svým povrhem nejrůznější látky. V podstatě nemůžeme kůži přikázat, aby nic nepřijímala nebo nic nevylučovala. To není možné. Na tělesné rovině musíme být tedy velmi opatrní zejména v přijímání povrchem kůže. Kůži je jedno, co přijímá. Přijímá vše, co přijmout lze, a tím muže do značné míry ohrozit celé naše tělo nebo náš život v těle.

Náš duševní i tělesný vnitřní stav se často zobrazuje na kůži. Tím kůže získává obvyklý status nositele symptomů. Řada tzv. kožních onemocnění nemá s kůží nic společného vyjma jejich demonstrace. Můžeme zmínit například akné, lupénku, bércové vředy a často ani rakovina kůže není onemocnění kůže.

Rozlišujeme různé druhy kůží, například husí, vrásčitá, suchá, povislá, ztvrdlá, zrohovatělá, ale existují i nejrůznější barvy kůže, aniž by šlo o nemoc. Máme na mysli kůži černou, žlutou, bílou, rudou atd. Pomocí přirozené barvy kůže odlišujeme jednotlivé lidské rasy. Víme, že různé rasy mají různé dispozice k různým chorobám. Jestliže připustíme výše řečené jako pravdivé, že kůže zobrazuje náš vnitřní stav, duševní nebo duchovní, můžeme vyvodit logický závěr, že rozdíly v barvě představují rozdíly na duševní a duchovní rovině. Podle vnitřního zadání se člověk v tělesné rovině zahaluje do kůže konkrétní barvy. Tím jsou fyzicky zjevně ukázány vnitřní rasové rozdíly. Vzhledem k nadnárodním počtům stejnou barvou kůže obdarovaných lidí musíme uvažovat o rozdílech kolektivního charakteru, kdy jedna obrovská masa lidí má určité společné kvality, které se duchovnímu zraku jeví jako živelná dynamická až animální energie nějaké barvy. Abychom překonali rasové duchovní rozdíly, je potřeba se chtít výhradně na individuální úrovni duchovně vyvíjet. Celek nemůže překonat svoji danost, protože mu vždy vládne většina a ta se chce jen projevovat.

Kůže nás ve hmotném světě sice usvědčuje z některých našich vnitřních kvalit, ale také nám tady nabízí ochranu, hranice. Umožňuje nám vypadat jinak, než jací jsme nebo se chceme prezentovat. V duchovním světě to není možné. Tam se nemůžeme za nic schovat.

Celá naše tělesnost ohraničená kůží nám, lidským duchům, skýtá nepředstavitelnou ochranu před jemnohmotnými vlivy, zejména před sebou samými. Tím, že jsme více či méně nuceni naše vědomí identifikovat s tělem, je nám upozaďováno prožívání jemnohmotných či duchovních skutečností a tím jsme často chráněni před důsledky našich jednání. Ovšem jen nejpozději do doby definitivního opuštění těla, smrti. Duchovní prací na sobě můžeme již v těle některé důsledky svých činů, emoce, prožít a také zpracovat, aby pro nás ve smrti a po ní nemusely znamenat velké překvapení.

Vlastní duchovní vůlí, prací a modlitbou, tedy odevzdáním vlastní vůle Bohu, se můžeme třeba dočkat Milosti, kdy prožijeme vědomí jednoty s celým vesmírem a jeho bytostmi. Nejde o ztrátu vlastního individuálního vědomí sebe sama, ale o rozšířené vědomí – vědomí celku a sebe jako jeho nedílné součásti. Jako vlna na oceánu. Pak teprve mizí rozdíly, mizí hranice, ale vše je zachováno při životě a vědomí. Každý sám musíme nejprve v sobě překonat vlastní hranice, abychom mohli žít bez hranic.