Co v sobě potlačujeme?

Vše, čím nechceme být, co v sobě nechceme nacházet, co nechceme prožít, s čím se nechceme ztotožnit, tvoří náš stín.

Odmítnutá polovina všech možností nezmizí, je pouze vyloučena z identifikace s naším já, nebo s naším nadvědomím. Odmítnutý pól žije dál ve stínu našeho vědomí. Je to tedy souhrn všech odmítnutých oblastí skutečnosti, které nevidíme či vidět nechceme, a proto si je neuvědomujeme. Zdráháme-li se prožít jistou část skutečnosti a vyrovnat se s ní, nemůže to vést k žádoucímu úspěchu. Odmítaná skutečnost nás nutí k tomu, abychom se jí zvlášť intenzivně zabývali.

Děje se tak většinou prostřednictvím projekce, protože jestliže jsme některý princip odmítli a potlačili, vyvolá v nás strach a nové odmítání, setkáme-li se s ním ve vnějším světě. Projekce tedy znamená, že těmto principům přisuzujeme vnější charakter, protože je nechceme akceptovat jako vnitřní. Platí tu zákonitost, jíž nikdo neunikne – nejvíc se musíme starat o to, co nechceme. Odmítnutí některého principu s jistotou způsobí, že s ním budeme muset žít. K tomu, proti čemu bojujeme, nás boj jen připoutává. Zatvrzelé potírání určité oblasti poukazuje na to, že v ní nejspíš máme problémy. Jen ty principy vnějšího světa mohou člověka rušit, s nimiž se neztotožnil.

Prostředí se chová jako zrcadlo, v němž můžeme vidět jen sami sebe, ovšem včetně svého stínu, k němuž se ve svém nitru chováme jako slepí. Náš stín v nás vzbuzuje strach. Je obrazem toho, o čem jsme nejhlouběji přesvědčeni, že to musíme odstranit ze světa, má-li svět být dobrý a zdravý. Pravý opak je pravdou – stín obsahuje všechno to, co světu (našemu světu) chybí k uzdravení. Stín znamená nemoc, střetnutí se stínem záchranu. To je klíčem k pochopení nemoci a uzdravení.

V příznaku nemoci se projevuje to, co nám chybí, prožijeme v něm to, co nechceme prožít ve svém vědomí. Zdráhá-li se člověk prožít nějaký princip ve svém vědomí, ten klesne do roviny těla a projeví se zde jako příznak. To nás nutí odmítnuté principy přece jen prožít a realizovat. Je to tělesná náhrada za to, co chybí duši.

Není divu, že své příznaky nemilujeme, nutí nás k realizaci oněch principů, které jsme nechtěli prožít. A tak pokračujeme v boji proti symptomům, aniž bychom využili nabídnutou šanci – použít symptom k uzdravení. Proto je už dávno nejtěžší a nejdůležitější úlohou pro všechny, kdož hledají pravdu, sebepoznání.