0či

Zrak je naším důležitým smyslem nejen proto, že nám umožňuje orientaci ve hmotném světě, ale také z důvodu možnosti podívat se na sebe, na svoje tělo, svůj výraz ve tváři. Neméně důležitá je naše schopnost dívat se druhým lidem do očí. Zde jsou naše fyzické oči nejvíce spojeny s naší duší, kdy se fyzický obraz prolíná či konfrontuje s vnitřním hlasem duše. To nám umožňuje naše duchovní zralost. Zatímco oči nám poskytují obraz, automaticky se s ním vytváří jemný cit a dokresluje tak naše celkové vnímání reality a našeho vztahu k ní.

Naše oční problémy mohou souviset s potížemi na duchovní rovině. Například krátkozrakost nás informuje o naší úzkoprsosti a neschopnosti pohlédnout na život jako celek s duchovním přesahem a smyslem. Naopak dalekozrakost hovoří o přemíře povrchnosti a neochoty věnovat se detailům, což v duchovní práci může znamenat nedůslednost a nedbalost. Pokud se nám zrak zamlžuje, zakrývá, nebo jinak zhoršuje, mohou být příčinou naše problémy, které nechceme vidět, které si odmítáme připustit a tím pádem řešit.

Takzvaně zděděné nemoci, i zrakové postižení, není důsledkem špatného zdraví našich předků, ale naší vlastní duchovní nemocí, kterou jsme zdědili, protože sami jsme takoví. Protože sami poskytujeme svojí vnitřní ústrojností živnou půdu nemocem, často je musíme zdědit. Nejinak je tomu s očními chorobami. Na druhou stranu naší duchovní prací a zejména vnitřní změnou dokážeme měnit i dědičné zatížení tak, abychom se sami uzdravili a nemuseli ho dále předávat našim dětem.

S tím souvisí i náš duchovní zrak. Leckdo může vidět svým duchovním zrakem věci za hmotným světem. S duchovním zrakem ještě ovšem nemusí souviset porozumění viděnému. Jasnovidnost není jasnovědnost. Náš duchovní zrak bezprostředně souvisí s naším věděním o světě za hranicí hmoty. Někdy je potřeba méně vidět fyzickýma očima, abychom se rozkoukali vnitřním zrakem a poznali, že není všechno zlato, co se třpytí.